tel:
+420 604 988810


jura.holub@seznam.cz




  







   Tiše vsunul ukradený klíč do bezpečnostního zámku. Napoprvé uhodl, který je ten správný. Usmál se. Konečně mu začalo přát štěstí. Cestou k bytu nikoho nepotkal a hlava ho pomalu přestávala bolet. V uších mu sice ještě trochu zvonilo po střelbě v bance a chvěl se zimou, ale kožená taška plná peněz ho příjemně tížila v ruce a dávala mu pocit vítězství. Teď už jen zbývá využít okamžiku překvapení.
   Oznámí mladé mamince, že právě zastřelil jejího muže. Namíří na ni pistoli. Bude ji šokovat, aby nedělala zbytečné problémy. Řekne jí, že se u ní na pár dnů ubytuje, a pak se uvidí. Kdyby chtěla vzdorovat, jedna nebo dvě mrtvoly navíc už nic nepokazí. Opatrně otevřel dveře a s botami promočenými rozmoklým sněhem vkročil do předsíně.

   Boris dnes původně neměl v úmyslu někoho zabíjet. Chtěl jenom bleskově vyloupit banku v přestrojení za čerta. Což vpodvečer 5.12. zaručovalo anonymitu i možnost nenápadně se ztratit mezi ostatními maškarami. Již od rána ho však pronásledovala smůla. Probudil se s příšernou rýmou, pronikavou bolestí hlavy, a jeho společník, jenž mu měl krýt záda v kostýmu svatého Mikuláše, zavolal, že zůstane ležet doma s chřipkou. A jako by to všechno nestačilo, do ložnice vešla manželka…
   Po ránu jí to nikdy moc neslušelo. Její značná nadváha dmoucí se pod teplým pánským pyžamem, napuchlá víčka a velká zívající ústa jí obvykle dodávaly vzhledu hrocha. Dnes vypadala jako velmi rozzuřený tlustokožec. V ruce třímala černou dámskou punčochu, kterou si Boris večer nachystal do kapsy svého kožichu. (Chtěl si ji před loupeží natáhnout pod rohatou čertí čepici.) "Ta tvoje děvka!" zaječela žena, když se náhle zjevila ve dveřích. Vysoký hlas nepříjemně kontrastoval s jejím mohutným tělem. "Něco si u tebe zapomněla, AHA!"
   Rychle ukryl pistoli pod polštář. Právě ji pečlivě vyčistil. Stála ho dva měsíční platy.
   "Tak to jsou ty tvoje služební cesty?" křičela dál manželka. "Tak co? Jak mi to vysvětlíš?!"
   "Prosím tě, Vlasto, zmlkni!" procedil tiše mezi zuby. "Já…"
   "Nelži!" zakvičela a vítězoslavně mu zamávala punčochou pod nosem. "Kam jdeš?! Za tou, tou… Však víš!"
   "Asi Franta, ten mi to dal do kapsy. Znáš ty jeho blbé vtipy!" Boris se třásl vzteky. Naléhavě potřeboval zapálit. Nechtělo se mu však do vlhké zimy na balkón.
   "Kdy jsi mě vzal naposledy do divadla? A neuklidil sis ponožky!"
   "Vlasto, bolí mě hlava a…"
   "Nesnaž se mi namluvit, že jsi inteligentní! Ty, ty… egochysto!"
   Boris místo odpovědi strašlivě kýchnul, až se mu zatmělo před očima.
   "A - a jsi kontraprt! Teda ten, konpar… kontraproduktivnííí, AHA!"
   Sáhl pod polštář.
   "Chtěla bych ji vidět, tu jeho špinavou děvku!" prohlásila žena s rukama v bok a obrátila se k neviditelnému publiku. "Asi se jí nepochlubil, že má hermafrodity. CHA!"
   Její ostrý soprán se mu zabodával do spánků jako milióny špendlíků.
   "A ani vypínač neumí spravit!" ukázala na Borise tlustým ukazovákem… "Co, co to děláš??" dodala nejistým hlasem. Byla to její poslední slova.
   "Nasazuji tlumič," odvětil pravdivě. Následovalo rázné ukončení manželské rozmíšky. (Ve srovnání s blížícím se odpoledním masakrem v bance to však byla jen nepatrná epizoda.)

   "Dozadu! Vypadni dozadu! Dělej!" zařval na bledou bankovní úřednici, aby neměla možnost šlápnout na nouzový pedál pod počítačem. Bez tlumiče vypálil dva varovné výstřely do stropu. Rachot v malé místnosti byl ohlušující. Všem zalehlo v uších. Nemělo smysl něco dalšího dodávat, stejně by ho nikdo neslyšel. Výmluvně zamířil na ženu s kočárkem, v kterém hystericky plakalo dítě, a poté na bledou účetní. Volnou rukou mávl k pokladně.
   Jako by se v té chvíli zastavil čas. Nikdo se nehýbal: plešatý úředník (pravděpodobně vedoucí pobočky), tři vystrašené pracovnice banky, drobná zrzka s kočárkem, statný muž v šedém saku, který přijel novým Volvem, uhrovitý svalnatý mladík v černém stejnokroji bezpečnostní služby a uprostřed vysoký rohatý čert v hnědém kožichu s punčochou přes tvář a s obrovskou pistolí v ruce. Jen omítka a rozvířený prach pomalu klesaly k zemi.
   Hodil úřednici velkou koženou tašku. "Všechnu hotovost!" křičel. Mramorový interiér banky vracel jeho slova s děsivou ozvěnou. "A jestli mi tam strčíš ty zkurvené bombičky, tak si pro tě přijdu!"
   Zatím jde všechno podle plánu. Trpělivost se Borisovi vyplatila. Více než hodinu před akcí číhal v syrové zimě. Odolával pokušení zapálit si cigaretu, nechtěl zanechat žádné stopy. Čekal, až do banky vejde nějaká matka s dítětem. Nikdo si nedovolí riskovat jejich životy. Jeho odhad se teď potvrdil. Mladík z ochranky nešťastně zírá na kočárek, a zdá se, že sám by potřeboval první pomoc. Také ostatní ztuhli v panickém strachu o svůj život.
   Vzápětí se v bance rozpoutalo peklo.
   Když mu úřednice předávala tašku s penězi, šíleně kýchl… Narovnal se z předklonu, otevřel oči. A zjistil že z hlavně jeho pistole se kouří, žena s taškou leží na zemi a v hlavě má rudou díru. Sehnul se pro tašku. Periferním viděním postřehl, že svalnatec z ochranky sahá po své zbrani! Zastřelil ho. Co se stalo pak, vnímal ve strnulých černobílých obrazech. Jen pasivně přihlížel tomu, jak pistole v jeho ruce ožila! Střílel a střílel a střílel! Ale tu matku s dítětem v náručí nechal běžet. Protože spěchal! Musel svléknout sako tomu muži, který nestihl uniknout do svého Volva. Do jeho nehybného těla pravidelně narážely prosklené, automaticky se zavírající dveře. Boris ho za nohy odtáhl zpět do banky. Musí improvizovat. Už není čas na nenápadný útěk. Volvo je rychlý, spolehlivý vůz. V náprsní kapse šedého saka našel klíče i kožené pouzdro s doklady. Klíče sevřel v dlani. Doklady vrátil do kapsy. Sako nacpal do tašky s penězi. U bezhotovostní přepážky zakopl o mrtvolu vedoucího banky. Z tašky se mu vysypalo pár svazků tisícikorun, ale nechal je být. Vyběhl ven na parkoviště.
   Odemkl Volvo, tašku hodil na zadní sedadlo. Skočil za volant a vrazil klíč do zapalování. Prudce s ním otočil. Cvak - a nic. Zkusil to znova. Zase nic! Polil ho studený pot. Svlékl si kožich a opět otočil klíčem. Cvak… Vtom si všiml digitálního nápisu na modrém display palubní desky: Zadejte dvanáctimístný kód. Do prdele! Vyhrabal z náprsní kapsy saka mužovy doklady. Jméno: Ing. Vlastimil Mareš. Zuřivě namačkal do klávesnice imobilizéru jeho rodné číslo. Cvak - a nic! Zkusil zadat rodné číslo jeho manželky. A potom dítěte. NIC! Po každém otočení klíčem následovalo jen suché cvaknutí! Oblékl si sako a drapl tašku. Zmizel ve tmě v okamžiku, kdy k bance dorazilo první policejní auto.

   "Jdeš nějak brzo," ozvalo se z kuchyně, když si v předsíni zouval boty.
   Boris místo odpovědi jen neurčitě zachrchlal. Ve zpocené dlani levé ruky (v bytě Ing. Mareše bylo přetopeno) svíral studenou pistoli a pravou rukou horečně vyměňoval zásobník. V bance ho vystřílel celý a při útěku neměl čas doplnit náboje.
   "Dáš si se mnou špagety?" volala od sporáku dívka. Zároveň zařinčela poklice, která jí spadla na podlahu. "Ale trochu, no teda spíš hodně, víš, asi jsem je rozvařila…"
   Nasadil tlumič. V panelovém domě to bude lepší.
   "Miláčku??"
   Neodpovídal. Prošel spojovacími dveřmi do obývacího pokoje. Když zahlédl svůj obraz v zrcadle vedle klavíru, napadlo ho, že v šedém saku je jejímu manželovi docela podobný. Váha i věk, krátké šedivějící vlasy, tenký knírek a přísné vrásky ve tváři, to vše by souhlasilo. Jen očima se lišili. Mareš měl oči modré, Boris temně hnědé. Jeho mladou ženu zatím znal jen z fotografie, kterou našel mezi doklady v boční kapse saka. Byla na ní zachycena se svým tříletým synem. Denisa a Filip. Podle rodného čísla v Marešově průkazu bylo Denise dvacet let, její velké něžné zelenomodré oči, malý nosík a dětský, zvědavý a trochu naivní úsměv ji však dělaly ještě mladší. S dlouhými, blonďatými, jemně vlnitými vlasy vypadala v bílých letních šatech jako nevinná víla. Filip po matce zdědil nejen velké upřímné oči, ale i milý andělský úsměv, který ještě zvýrazňovaly jeho světlé, kudrnaté vlásky. Když si Boris ve sněhových vločkách ozářených pouliční lampou prohlížel jejich fotografii poprvé, nepochyboval, že se dívá na ideální rukojmí…
   Škvírou v pootevřených dveřích do kuchyně ji na okamžik spatřil. Sehnula se k lednici a vytáhla z ní kečup. Měla na sobě jen krátké bílé tričko na úzkých ramínkách a tenké krajkové kalhotky. Blonďaté vlasy jí vlály na zádech svázané do dlouhého culíku.
   "Filípek už spí," hlásila dívka spokojeně a jako baletka špičkou nohy zavřela lednici. Mihla se kolem dveří a opět přitančila ke kuchyňské lince. "Byla jsem s ním venku na bobech a úplně ho to zdolalo. Vytuhl hned po večeři," smála se, "ani nestihl zlobit."
   Boris odjistil. Zbraň mu dodávala sebedůvěru. Poodhrnul záclonu a vyhlédl z okna. Najít jejich dům nebylo vůbec složité. Znal okolí a věděl, že Čechova ulice je od banky vzdálena jen dva bloky domů. Svého kožichu i rohaté čepice se zbavil cestou, když míjel poloprázdnou popelnici. Doufal, že dřív než policie najde oblečení nějaký bezdomovec. Jeho nouzový plán byl jednoduchý. Vystraší Denisu namířenou pistolí. Řekne jí, že zabil jejího manžela. A že její život, a také život jejího syna, záleží jen na tom, jak bude rozumná a poslušná. Podívej, kotě, potřebuju se na pár dnů skrýt. Než policie dojde k názoru, že se mi podařilo uprchnout pryč z města… a nebo z republiky. Nikomu se nemusí nic stát, rozumíš? Já nemám co ztratit. Je mi jedno, jestli půjdu sedět za další vraždy. Stejně dostanu doživotí. Ale jestli budeš hodná, můžu ti nechat i nějaké peníze! (Slíbit se dá všechno a každý raději věří tomu, že má naději.)

   Neslyšně vešla dovnitř. Tak se lekl, že ji skoro namístě zastřelil!
   "Ale kuš!" zašklebila se. "Myslela jsem, že je to manžel! Víte, to sako…" Rozpustila si vlasy a gumičku položila na stolek. Byla velmi štíhlá. Opálená ze solária, a téměř nahá. Její krátký nátělník končil asi deset centimetrů nad pupíkem, který zdobilo drobné tetovaní ve tvaru růže. Borisův tep se ještě zrychlil při pohledu na dívčiny bílé kalhotky - tak odvážně vykrojené, že ani úplně neskrývaly sametové, světle hnědé véčko jejího klína. Byly krásce trochu volné, a tak si je stydlivě potáhla, aby jí nesklouzly po bocích dolů. "Dáte si ferneta?" zeptala se a dlouhými prsty si odhrnula pramen vlasů z tváře.
   Zamával před ní svou pistolí. Zdálo se mu neskutečné, že by dívka zbraň přehlédla. (Vždyť za ni dal dva měsíční platy!) Ale jinak by přece nemohla být takhle klidná!
   "Manžel chodí z práce až pozdě večer," dodala na vysvětlenou příjemně hlubokým altem a sklonila se ke skleněné skříňce, z které vylovila načatou láhev fernetu. Měla nádherná, drobná pevná ňadra a tvrdé bradavky. Narovnala se, spravila si ramínko, jež se jí svezlo až k lokti, a zvědavě se vrahovi podívala do očí.
   "Vašeho manžela," oznámil jí syrově krutým hlasem, "jsem zastřelil."
   "Tak tomu říkám rychlost!" pochválila Borise. Ďábelsky se zasmála a odšroubovala zátku.
   "Zastřelil jsem ho!" zopakoval zmateně. Kdesi hluboko v nitru ho svíralo hrozné zklamání. Tento svět jde do háje! Dnešní mládež nerespektuje učitele, pravidla slušného chování, ani střelné zbraně. Nic jim není svaté! A hlavně se cítil být podveden. Věděl, že před ním stojí dívka z fotografie. Ale kde jsou ty její něžné oči? Naivní dětský úsměv?! Namísto nevinné víly v bílých šatech hleděl na polonahou divokou kočku, v jejímž pohledu byly všechny hříchy světa. A strašně toužil ji mít!
   "Vašeho manžela!" vykřikl a kýchl. "Já, zabil jsem ho, rozumíte?"
   "No jo, furt." Napila se z láhve a přistoupila k vrahovi tak blízko, jako by s ním chtěla tancovat. Pistole si vůbec nevšímala. Její pružné tělo dráždivě vonělo potem. Tiše zavrněla a stehnem přejela po Borisových džínech.
   "Zastře-"
   "Pššš!" přiložila ukazováček na pootevřené rty. "Filípek spinká," zašeptala. "Je to takový malý lumpík. Radši ho nebudem budit." Pravé ramínko se jí opět svezlo k lokti, ale tentokrát ho nechala být. Prsty se dotkla své bradavky...
   Najednou mu to došlo. Ona mě chce svést! Odlákat mou pozornost a pak zavolat policii! Boris si uvědomoval, že mladá žena s dítětem jsou pro něho cennější, zůstanou-li naživu. Hlavně klid! Nasucho polkl a poodstoupil dozadu, se zbraní stále připravenou ke střelbě. Ok, tak ještě jednou!
   "Váš manžel je mrtev," pronesl vážným tónem a ostře sjel blondýnku zlým pohledem.
   "Aby ne, za ty prachy!" odpověděla vesele. Kalhotky se jí zase mírně svezly po bocích dolů, ale asi si toho nevšimla. Jemně odstrčila na stranu hlaveň jeho pistole a povolila mu opasek. A nečekaně Borisovi do slipů zasunula již téměř prázdnou láhev. "Mmm, jaký velký!" zamručela mazlivě a rukou zkontrolovala, zda je půllitr pevně zakotven. (V té chvíli už její kalhotky nezakrývaly vůbec nic.)
   Silou vůle ovládl své vzrušení. Láhev odložil na stolek a v zadní kapse kalhot nahmatal cigarety. Srdce mu zběsile tlouklo. Doposud neměl žádné zkušenosti s krásnými ani opilými ženami. Její bezstarostnost ho šokovala. "Vyloupil jsem banku!" zkusil to na ni drsně. "A zabil jsem šest lidí!!!"
   "Tak to jsi toho dnes stihl hodně," zabroukala uznale a rozepnula mu knoflíček od košile. "Doufala jsem, že nepošlou nějakého začátečníka."
   "Vy mě nechápete!" vyhrkl nešťastně. Vytáhl si z krabičky cigaretu. Klid, jen klid! Důležité je postupovat podle scénáře. "Já nemám co ztratit," ujistil ji a nebezpečně přimhouřil oči. "Nezáleží na tom, jestli ještě někoho zabiju. Stejně dostanu doživotí!"
   Proč si všichni chlapi myslí, že je nechápeme? Posteskla si v duchu a ladně vykročila z kalhotek , jež jí po dlouhých nohou sklouzly až ke kotníkům. "Klidně si tu můžeš zapálit," vydechla mu do ucha. "Teď už není nikdo, komu by to mohlo vadit." Něžně mu odebrala pistoli a obloukem ji odhodila na pohovku. (Zbraň nevystřelila.) Odkopla kalhotky pod skleněnou skříňku a pomohla vrahovi svléci prostřelené sako svého manžela. Špičkami prstů ho posadila do křesla. "Podívej, jak mě předevčírem zmlátil opaskem jen kvůli tomu, že mě v ložnici přistihl s cigaretou!" Otočila se k oknu a pomalu si přetáhla tílko přes hlavu. Na zádech měla obrovské krvavé podlitiny. "Pořád mě bil. A Filípka taky!" Ohlédla se přes rameno a zamrkala vlhkými řasami. "Proto jsem si u vaší firmy objednala tu práci..." Upustila tílko na plyšový koberec a chvíli Borise nechala, aby ji obdivoval zezadu. Pak se k němu smyslně otočila a líně jako ospalá lvice přikročila ke křeslu. "Kolik budu doplácet? Padesát tisíc?" Klekla a rozepnula mu kalhoty. "Nedáš mi slevu?" Stoupla si a prsty pravé ruky zakryla svůj klín. Tlumeně vzdychla, její prsty…
   Tvrdě nahou krásku udeřil. Malíkovou hranou jí rozrazil ret. Upadla na zem. Drapl ji za vlasy a mrštil s ní na pohovku. Pevně sevřel její krk a zblízka jí zasyčel do obličeje: "Vy, vy jste si objednala vraždu svého manžela!?"
   "Co je to za blbou otázku?" zachraptěla naštvaně. A znenadání ho nabrala kolenem do rozkroku! Zařval bolestí. Zaryla mu své drápy do tváře! Kousla ho do ruky! A ještě! Ty hajzle! Vyděšeně sténal, utíral si krev. Než se vzpamatoval, hleděl do ústí své vlastní pistole.
   "Prosím, ne..!" Klekl si a s vytřeštěnýma očima sledoval dívčin prst na spoušti.
   Blondýnka prudce vydechovala. Byla rudá v obličeji a její kůže se leskla. Mířila vrahovi na hlavu a její ruce se vůbec nechvěly.
   "Mám spoustu peněz," drmolil odevzdaně a po čele mu stékaly obrovské krůpěje potu, "víc než milión! Já, jmenuji se Boris. Jen, jen… se u vás ubytuji… Než trochu poleví to pátrání, že jo? Prosím, nestřílejte!"
   Pohlédla na šedé sako svého muže. A na koženou tašku vedle klavíru. "Hej, asi jsem brzda. Takže ty nejsi z té… firmy?"
   "Ne, já - prostě váš muž - on byl v té bance. Střílelo se tam!"
   "Sedni na stůl!" rozkázala. Když ji uposlechl, se zbraní stále namířenou zacouvala opatrně k tašce. Dřepla si a levou rukou prohledala její obsah.
   A pak se najednou začala smát. "Ty vole, myslím, že se domluvíme. A ty jsi větší brzda než já, abys věděl!" Vstala, zajistila pistoli a odložila ji do ratanového koše s novinami. "S tímhle dej pokoj. Mám lepší nápad. A jestli sem přijedou policajti, můžeš se schovat do dětského pokoje." Utřela si dlaní krvácející ret a ušklíbla se. "Ale bít mě nebudeš. To si, hochu, už nikdo nikdy nedovolí."

   Dovedla Borise až k samému vrcholu - a náhle se mu vysmekla. Nechala jej vzrušeného až k šílenství ležet na pohovce. Mírně opilým krokem zamířila ke klavíru, na který si před milováním položila otevřenou láhev fernetu, a dopila ji až do dna.
   "Takhle mě můžeš mít. A mnohem víc, broučku. Nechám tě tady, ale…" (pohlédla do zrcadla a viděla ho, jak jen v košili a ponožkách sedí na pohovce a trucuje). "Ale půjdeme napůl. Jasné?"
   Sehnula se pro své bílé tílko.
   Ve chvíli, kdy si ho oblékala, po ní skočil. Srazil ji k zemi. Snažila se mu uniknout po čtyřech. Dostihl ji u ratanového koše s novinami a kolenem přimáčkl ke koberci. V ruce opět svíral svou zbraň. Mrštně se obrátila, kopla ho do brady. Tentokrát bolest nevnímal. Těžce na dívku dosedl. Jediným škubnutím jí roztrhl tričko a studený tlumič pistole jí surově vtlačil pod levé ňadro. Odjistil a zuřivě zavrčel: "Tady velím já, rozumíš! Nic nedostaneš! A budeš mi vděčná, že tě nechám žít!"
   V dívčiných očích se najednou objevil překvapený, pobavený výraz. S drzým klidem se podívala za vrahova záda a pomalu řekla: "Myslím, Borisi, že bys měl dát ruce vzhůru."
   Ucítil v zádech tvrdý dotek hlavně. Znal, jak málo stačí k tomu, aby chladný kov vyslal bolestivou smrt. Konec všeho. Konec nadějí, plánů a snů, konec lásky. Položil pistoli na koberec a mlčky zvedl ruce. Pochopil, že prohrál.
   Denisa se vzepřela na loktech a prohnula se v zádech, aby se uvolnila ze sevření Borisových stehen. Na rozbitých rtech jí opět pohrával vyzývavý úsměv. Ta mrcha! Mrkla na muže za jeho zády. "Zastřel ho," pokynula suše.
   "Nezabíjejte mě," požádal vrah tiše. "Já, rozdělím se s vámi. Ale jí nevěřte!"
   Tlak zbraně v jeho zádech zesílil.
   "Ne, ne! Počkejte! Dám, dám vám to všechno! Tak prosím!"
   Dívka nemilosrdně pokývla hlavou.
   Boris se rozplakal. "Né!"
   "PIF! PAF!" ozval se za ním pronikavý dětský hlásek. Nevěřícně se ohlédl. A spatřil za sebou tříletého chlapečka, jak na něj míří prázdnou láhví od fernetu!
   "PIF! PAF! Zopakoval přísně malý útočník a vystřelil další dávku ze své pomyslné zbraně. Vrah se hrozivě zvedl…
   "Lehni si, Borisi," škádlila ho zlomyslně Denisa, "copak nevidíš, že jsi mrtvý?"
   Ohnal se po ní, ale v mžiku byla na nohou. Bleskově hrábl po pistoli. Pozdě. Dívka odkopla pistoli pod křeslo. Vyhnula Borisově pěsti. Přeskočila stůl a sáhla po mobilním telefonu. "Zklidni se, hochu!" vycenila zuby. "Nebo zavolám policajty! Určitě sem brzo přijedou. Už museli Mareše poznat. V bance mají kamery a…"
   "PIF! PAF! PIF! PAF!" pištěl nadšeně Filípek. Líbilo se mu, že i maminka se zapojila do hry. Nahatý strejda po něm mávl svou tlapou, ale chlapeček byl rychlejší. Hbitě proběhl vrahovi pod rukou. Sebral se země jeho slipy, se škodolibým smíchem s nimi běžel přes celý pokoj a hodil je za topení. Boris se za ním vztekle pustil. Klouček spokojeně kvičel a kličkoval mezi nábytkem. "PIF! PAF!" ozývalo se ze všech koutů pokoje. Konečně pořádná zábava!
   Vrah se udýchaně zastavil a mračil se na toho malého prevíta. Ten kudrnatý andílek z fotografie má ještě pekelnější oči než jeho matka. Bojovně vysunutá bradička a zadumaný výraz prozrazovaly, že Filípek právě vymýšlí další naschvály.
   "Už se nedivím, že tě otec mlátil!" vykřikl Boris zlostně a sehnul se ke skleněné skříňce pro své cigarety. "Počkej, ty dostaneš, hajzlíku!"
   "Obleč se, a vypadni!" ozvalo se za jeho zády. Nahá kráska držela pistoli oběma rukama a vůbec se neusmívala. Kývla hlavní k hromádce jeho šatstva. Poté zbraň opět obrátila k němu. Vrah ztuhl a zíral, kam mu dívka míří! "Máš minutu na to, abys zmizel," řekla ledově klidným hlasem. "Nebo ti ho ustřelím a pak zavolám policajty. Přiměřená obrana, znáš to. A mně, hochu, nic nedokážeš. Žádná objednávka nikdy nebyla."
   Chtěl něco namítnout…
   Vtom se kolem něj mihlo něco kudrnatého. Vyškublo mu to z ruky cigarety a utíkalo s nimi na záchod. Vrah se za Filípkem okamžitě rozběhl. Ale to už bylo slyšet ze záchodu malé šplouchnutí, a potom dupot bosých nožek přes kuchyni do předsíně a oklikou zpět do obýváku. Když se rozlícený Boris přiřítil do pokoje (s krabičkou cigaret, z které kapala voda jak z vodnického šosu), tlumeně před ním vyštěkla pistole. Těsně vedle jeho hlavy se odloupla omítka.
   "To bylo varování," konstatovala nevzrušeně dívka. "Minuta už uběhla. Vezmi si své věci, obléct se můžeš na schodech."
   "Ale…"
   Další výstřel. Boris zavyl bolestí a vyděšeně pohlédl na svou zkrvavenou paži pod rozervanou košilí.
   "Tak už padej!"
   Nasoukal se do kalhot a Marešova saka. Do zdravé ruky uchopil svou těžkou koženou tašku. Mezi dveřmi se otočil a zašeptal: "Vrátím se."

   Sotva Denisa znova uložila Filípka, uklidila a osprchovala se, zadrnčel v předsíni zvonek. Vylezla z vany, oblékla si župan… a pak si ho zase svlékla. Omotala se krátkým ručníkem. Jestli za dveřmi čeká policie a já budu jen takhle, třeba ani nepůjdou dovnitř. Cestou do předsíně se stavila v obývacím pokoji a pro jistotu si vzala pistoli, kterou pak u dveří zasunula do jedné ze svých černých kozaček. Kukátkem se podívala na chodbu a překvapeně se usmála. Za dveřmi stál Mikuláš!
   Otevřela mu a pozvala ho dál. Culila se a odolávala pokušení zatahat svého hosta za bílý plnovous. "Kde máte čerta? A anděla…"
   "Ehm, pracuji vždycky sám," odvětil Mikuláš. Vzájemně se prohlíželi v předsíni. Byl menší než ona a trochu při těle. Červený plášť měl zarousaný od sněhové břečky. Nervózně těkal očima, dívčin velmi krátký ručník ho zjevně vyváděl z míry. Opřel si berlu o šatní skříň a zašmátral v kapsách. "Naši klienti vždy chtějí nějaký důkaz, že jsme dobře odvedli svou práci, hm. Ale málokdy se to podaří tak hezky, že." Ukázal Denise Marešovo kožené pouzdro na doklady, v kterém se zubila asi centimetrová díra. Vytáhl z něj prostřelený občanský průkaz a podal ho dívce. Levou rukou si přidržela ručník a pravou sáhla po manželově průkazu, aby si prohlédla díru po kulce. "Takže vy jste…"
   "Ehmhmm!" řekl Mikuláš a vzal si proděravěné doklady zpět. "Toto zničíme. I jeho tělo. Nemusíte se bát, nikdo ho nenajde."
   "Vy, vy jste teď…"
   "Ano, mladá paní. Vašeho manžela, hm. Asi před dvaceti minutami. Tahal s sebou koženou tašku plnou starých novin a časopisů. Měl tam i Zlaté stránky, v té tašce... Velmi silně ji k sobě tiskl, když umíral. Asi rád četl, že, hm."
   "Počkejte tady," požádala ho kráska. "Zajdu si pro drobné."
   "No, tedy, padesát tisíc činí doplatek prosim, hmhm!"
   Smíchy vyprskla až v obýváku. Ručník si hodila přes rameno a poklekla k ratanovému koši na noviny. Včerejší Mladou frontu, jež ležela na povrchu, odložila na skleněný stolek, a začala počítat. Krůpěje vody z čerstvě umytých vlasů jí třpytivě kapaly na modré balíčky tisícikorun.
   Ukryla do koše uloupené peníze z banky, zatímco Boris lovil ze záchodu své cigarety, a původní obsah koše včetně telefonního seznamu rychle naházela do jeho vyprázdněné tašky. Pro jistotu pak Borise postřelila, aby se zbytečně nezdržoval kontrolováním svých věcí.)
   Zručně nalistovala padesát tisíc a donesla je Mikulášovi. Přísně peníze přepočítal, poděkoval, a když si honorář strkal do zadní kapsy prošívaných kalhot, zahlédla pod jeho pláštěm pistoli s dlouhou hlavní.
   "To sako, hm," poznamenal jakoby pro sebe, "bylo už jednou prostřelené."
   "Asi měl špatný den," poznamenala hlubokým hlasem plavovláska. Stoupla si na špičky a na rozloučenou dala Mikulášovi pusu na červenou čepici.
   Nadzvedl si plnovous a mlsně ji políbil na ňadra. "Iíííí!" vypískla a zahalila se ručníkem. "Až skončíte s nadílkou," usmála se laškovně, "stavte se na kafe…"

zpět





   nahoru





   © Dita Hanousková 2002 - 07   211080627